Baroko (1640 - 1780)
Po válce se již naplno rozbíhá stavební obnova města v novém, barokním slohu, která jakoby chtěla zakrýt bídu a ponížení pražských měst. Hlavním cílem habsburské péče jsou však především šlechtické a církevní stavby, které symbolizovaly jejich moc. Mohutná nabubřelá a okázalá barokní výstavba a přestavba města zvolna měnila jeho původní středověký gotický charakter, i když s renesančním nátěrem. Ale i tehdy, přes dravost barokního stavitelství a výtvarného umění zůstává středověký půdorys města v gotickém opevnění téměř nedotčen.
Mění se pouze stavby, jinak se provádí jen drobné změny při slučování parcel a hustším zastavování bloků. K výraznějšímu zásahu do půdorysu došlo jen při stavbě Valdštejnského a Černínského paláce a jezuitských kolejí, kterým padly za oběť celé skupiny měšťanských domů a několik zahrad. Tyto budovy však byly vloženy do půdorysu velmi citlivě, s ohledem na prostředí. Ulice a náměstí dostávaly vysokou urbanistickou úroveň pravidelným rytmem domovních fasád a vzhledu domů. V tomto duchu se podařilo velmi citlivě zakomponovat Malostranské a Křižovnické náměstí.
Baroko vneslo do města nejen jeho novou tvář, ale i podstatné zvětšení měřítka, neboť stavělo větší, masivnější, kompaktnější stavby a do nástupu klasicismu koncem 18. století zcela změnilo jeho tvář. V tomto období byla na starých zahradách a uvolněných parcelách vybudována řada nových staveb (paláce, kostely, kláštery, divadlo, kasárny, špitály i měšťanské domy za branami města). Staré zahrady byly upraveny v novém stylu a nové vyrostli na neupravených přírodních plochách (Petřín, Pražský Hrad, Valdštejnský palác).
Samo baroko však také prochází vývojem, zatímco raná výstavba v 17. století probíhá dosti živelně, bez ohledu na okolí a je převážně dílem italských architektů, později je jí věnována větší pozornost a začátkem 18. století se v podání cizích i domácích českých architektů přibližuje světové úrovni (kostel sv. Mikuláše, sv. Františka).
Po bitvě na Bílé hoře se České země staly definitivně součástí velkého Rakouska, monarchie Habsburků. Časy, kdy Praha patřila k nejvýznamnějším městům středověku a její sláva hvězd se dotýkala, byly dávno pryč. Hlavním centrem monarchie byla Vídeň a Praha se stala na dlouhou dobu, až do rozpadu monarchie a vzniku Československa, jen provinčním městem, jejíž krása a malebnost dál dlouho chátrala.
První náznaky k lepšímu se objevily až v době osvícenství, v době Marie Terezie a zejména Rudolfa II. a jeho reforem, které umožnily svobodnější život obyvatel a tím i růst národního uvědomění Čechů v době národního obrození. Změny však stále přicházely jen pomalu a zdaleka to nestačilo k tomu, aby se Praha stala významným kulturním a politickým centrem. Ke skutečnému rozvoji Prahy přispěl až pád absolutismu a tím i rozvoj podnikání a počátek kapitalismu. V té době se Praha stala současně i důležitým železničním uzlem prvních parních vlaků a dráhy Vídeň - Praha - Drážďany. To byly obrovské změny, které měly dalekosáhlé důsledky. Z malého, ospalého, chátrající provinčního města se během několika málo desítek let stalo moderní průmyslové velkoměsto. A i když Vídni konkurovat stále nemohla (a v jistém smyslu po létech komunismu nemůže ani dnes), stala se skutečným kulturním, politickým a hospodářským centrem Českých zemí a po rozpadu monarchie i Československa.
Pokračovat