Praha

Ovládnutí Prahy Habsburky

Koncem 15. století se měšťanstvo znovu dostává do sporů se šlechtou, která svými novými hospodářskými plány oslabuje postavení měst. Ta nakonec dosadila na trůn svého Habsburského krále Ferdinanda, který cílevědomě omezoval svobodu a demokratické prvky, ignoroval krize měst, zvyšoval daně a svoji politikou připravoval formování absolutní monarchie. To vyvolávalo odpor nekatolické šlechty, měšťanů a řemeslných cechů, který vyvrcholil v roce 1547, který byl však králem radikálně poražen. Od té doby začíná cesta k úplnému ovládnutí Českého státu Habsburky. Následně byla omezena privilegia města, jeho politická moc i samostatnost.

Renesanční úpravy (16. století)

Během 16. století pokračuje výstavba města, ovšem v daleko mírnějším tempu, než dříve, navíc další velké škody způsobuje požár na Malém Městě. Celkový obraz Prahy zůstává prakticky stejný. Nově vznikla jen Vlašská ulice Nový Svět a Nové zámecké schody. Jinak se provádí jen zdobné renesanční úpravy, zastavuje zbylé volné parcely a zahrady. Renesance se nejvíce projevuje na řadových měšťanských domech a dává Praze řadu krásných domů se svými lodžiemi, průčelími a půvabnými dvory. Kromě renesančních úprav a výzdoby gotických měšťanských budov, se zdobí a upravují také šlechtické paláce, upravují se zahrady, zdobí se plastikami, fontánami a pergolami... Některé nové prvky obohatily i panoráma Hradčan (střechy a věže katedrály, letohrádek).

Všechny to úpravy byly ale pouze jednotlivostmi, které tu a tam upravili a prolnuli gotickou tradici, žádné další významné renesanční stavby se však v Praze nepostavily a Praha si ponechala vzhled středověkého města (na rozdíl o některých modernějších zahraničních velkoměst již dávno přebudovaných v novém renesančním stylu, které Prahu předstihly).

Nic na tom nezměnilo ani dočasné přestěhování císařské rezidence za vlády milovníka umění a alchymie, ale neschopného panovníka Rudolfa II. do Prahy, které nakrátko učinilo z Prahy opět a na dlouho naposledy významným centrem politicky a kultury. Císař Rudolf II. si město Prahu zvolil za své sídelní roku 1548. Za jeho vlády se ve městě rozvíjela věda i kultura a také i společenský život spolu s vzdělaností (vznikla například škola talmudu v Židovském městě). V této době bylo postaveno nejvíce renesančních budov.

Moc slabého panovníka byla stále více jen teoretická a politická situace byla napjatá i začátkem 17. století a toto napětí se znovu zvyšovalo. V celé střední Evropě proti sobě stáli Habsburkové a buržoazie směřující již ke kapitalismu. Čekalo se jen na vhodnou chvíli k rozhodujícímu souboji. Odpor vyvrcholil vyhozením radních z okna radnice a bitvou na Bílé hoře, kdy však Ferdinand opět zvítězil. To znamenalo definitivní porážku českých stavů a vítězství Habsburků, začátek rekatolizace a absolutní monarchie. Začaly veřejné popravy, konfiskace majetku, náboženská perzekuce a obnovení zemského zřízení. Mnoho významných osobností odešlo do exilu.

Utrpělo však celé město, které bylo zruinováno finančně i hospodářsky. Zejména během následující vyčerpávající třicetileté války, která nejenže na výsledném politickém stavu už nic nezměnila, ale totálně vydrancovala celou Zemi. Praha byla nekonečnou válkou zcela vyčerpaná a navíc přestěhováním císařské rezidence do Vídně ponížená na provinční město. V roce 1648, ke konci třicetileté války, navíc obléhali Prahu Švédové a město bylo z velké části vydrancováno.