Praha

Konec zlatých časů

Konec 14. století a začátek nového další velký rozvoj městu již nepřinesl. Důvodem toho byla stále sílící společenská krize, napětí ve společnosti i politická nestabilita. Význam města prudce poklesl a zlaté časy vrcholící za vlády Karla IV. byly pryč. Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevřely do neúnosné míry a nebyl nikdo, kdo by tento problém chtěl řešit. Naopak. Bohatí feudálové, světští i církevní žili stále rozmařilejším životem a dál ignorovali lid. Ten nenáviděl je o oni jeho, neboť cítili jeho zášť a odpor. Kritické hlasy sílily a revoluční nálady ve společnosti houstly, že by se daly krájet.

V 90. letech 14. století se Staré Město pražské stalo centrem reformního hnutí, v jehož čele stáli Jan Hus, Jeroným Pražský a další univerzitní mistři. V roce 1413 získala česká husitská strana trvalou převahu v městské radě, což se projevilo i v kritických letech 1419-1420.

Prvním terčem kritiky se stala na prvním místě církev, přičemž po upálení Jana Husa a vyhození konšelů z oken radnice v roce 1419 rozpoutaly radikálové revoluci naplno. Ti se ovšem po konfiskaci majetku panstva smířili s ukořistěným majetkem a přiklonili se na stranu měšťanů, které nebezpečným ideálům revoluce nebyli příliš nakloněni. To se jim ale vymstilo, na čas sice ovládli Prahu, ale nakonec museli v ulicích svádět těžké boje, které městu způsobily vážné škody. Na některé části měly tyto boje přímo devastující vliv (Malé Město, Hradčany, Pohořelec). V roce 1434 byli pak v bitvě u Lipan definitivně poraženi.

Další léta se pak Praha vzpamatovávala z napáchaných škod občanské války a vše bylo obnoveno nebo přestavěno, zejména za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců. Zároveň vznikly i poslední nové významné stavby v gotickém stylu (veže Týnského chrámu, Prašná věž). V hlavních rysech se ale Praha už nijak nezměnila. Ve spojení s panstvem potlačila revoluci, udržela si svoji neomezenou samosprávu, skonfiskovaný majetek a vedoucí úlohu v Zemi.

Rozdělení města

Přes svoji velikost však Praha až do roku 1784 netvořila jednotný hospodářský ani správní celek a bylo tvořeno čtyřmi samostatnými pražskými městy, z nichž si každé žilo svým vlastním životem (jako čtyři na sobě zcela nezávislé, samostatné obvody). Jádrem zůstalo Staré Město, tvořené většinou spletí úzkých křivolakých uliček ústícím do velkého čtvercového tržiště (Staroměstské náměstí).

Nové Město se naproti tomu svým rázem ostře odlišovalo. Jeho páteř tvořily tři radiály ulice Spálená, Václavské náměstí a Hybernská, vycházející od tří městských bran a vedoucí ke třem hlavním trhům - Dobytčímu (Karlovo nám.), Koňskému (Václavské nám.) a Sennému (Senovážné nám.). Tyto trhy spojovala příčná komunikace v linii ulic Vodičkova a Jindřišská - široká ulice s trhem táhnoucím se od Újezda až k Celetné ulici. Byla zaplněna nejen trhy, ale po obou stranách většinou i množstvím středověkých krámků (kotců) v gotických domech, které ji lemovaly.

Také Menší Město mělo již svůj vyspělý půdorys. Jeho středem bylo obdélné náměstí s kostelem sv. Mikuláše a rotundou sv. Václava s radnicí, hřbitovem, obytnými domy a několika krámky. Z něj vybíhaly hlavní ulice ke Karlovu mostu a ke třem městským branám. Čtvrté město (Hradčany) mělo půdorys obdelníkového tržiště obklopeného řadou obytných domů, kostelem sv. Benedikta a obehnaného hradbami s třemi branami.